Den třetí, čtvrtý a pátý

28. april 2013 at 14:37 | Maruška |  Moje velikost
Pampararataradá! Já sem zpátky! A jak jsem slibovala, tři odpovědi na mé otázky nebo věty. Doufám, že se nebudete moc nudit, ale co. A jak jsem také slíbila, tři další písmena do hádanky!


3. Nejhezčí momenty v mém životě
Když jsem vybírala další otázku? do projectu, měla jsem jasno v tom, o čem budu psát. Hned ze začátku. Bude to celkem emotivní, ale hlavně se tady nerozbrečte, ano? To by mi ještě scházelo.
Začnu od začátku. Když nám bylo pět, rodiče se rozvedli. Táta zůstal v Německu a my s mamkou jsme se přestěhovali do Čech. Do největší díry světa s názvem Hradčany. Táta dojížděl každých čtrnáct dní a brával nás do svého bytu, kde se nám jednoduše móc líbilo, neboť jsme skoro celý den hráli na Playstationu, (Teď nevím, jestli to byla už dvojka nebo jednička) jedli hranolky a večer si objednávali pizzu. Takhle to chodilo až do našich jedenácti let. Přesněji, do dnu mého úrazu. Pár měsíců potom k nám táta přestal jezdit. Jeho telefonní číslo už neplatilo a my s ním ztratili veškerý kontakt. Mamka musela sama utáhnout tři děti, a věřte mi, já ji obdivuji za to, že to nějakým způsobem dokázala. My k tomu ještě byli v pubertě a opravdu se stydím za to, že jsem v té době na ni byla zlá. (Promiň, mamko.)

Tak to šlo dva roky, dokud jsme se strejdou nejeli do Holandska na dovolenou. Mamka rozhodla, že navštívíme taťku, o kterém jsme již věděli, kde bydlí. My z toho byli dost v šoku, neboť jsem si nedokázala vůbec představit, jak takové shledání po dvou letech bude vypadat. Nejdříve jsem ho nechtěla ani vidět, ale pořád to pro mě byl můj táta, kterého mám z celého svého srdce nejraději. Když jsme dorazli na místo, přísahám, že jsem byla vážně rozklepaná. Ruce, nohy, všechno se mi třáslo a já už si přála, aby to bylo za mnou.

Když mamka poprosila jeho kamaráda, zda by nám ho nezavolal, úplně jsem cítila takové tlaky? v břiše. Nemohla jsem polknout, nemohla jsem nic. Pak přišel, a já, i když se na nás dva roky úplně kašlal, jsem se rozbrečela a vrhla jsem se mu do náruče. Já vím, že jsem na něho měla být naštvaná, protože se nám ani jednou neozval, mamku v tom všem nechal samotnou, ale já sem nad tím vůbec nepřemýšlela. Hlavní pro mne bylo, že můj taťka je naživu, (Stloustl sice jak něco) a že ho můžu obejmout.
Dnes se to má zase všechno při starém. Táta jezdí někdy jednou za čtrnáct dní, někdy už po týdnu a snaží se nám vynahradit ty dva roky, co s námi nebyl. Já na to zkouším zapomenout, a musím se přiznat, že mi to i de.

4. Moje první lásky
Vzpomínám si na o, jakoby to bylo včera. Možná předevčírem, ale stále si na to pamatuji. Vyzní to celkem komicky, ale chápejte, bylo mi deset - jedenáct, a hrozně jsem se před kluky styděla.

Můj princ na bílém koni se jmenoval Kuba a byl o dva roky starší,než jsem byla já. On byl, myslím si, tak asi v sedmičce osmičce, takže kluk z druhého stupně, po kterém, se vám musím pochlubit, letělo mnoho dívek. (Hlavně jedna, kterou jsem nesnášela, což mi pak dělalo radost, že "chodil" právě se mnou.) Seznámili jsme se na kamarádčině oslavě narozenin, kde se hrál fotbal. (Já, fotbalistka, jsem se mohla vytáhnout.) Tak nějak sme po sobě pokukovali a podržte se! Příští den jsme se přes SMSku domluvili, že splu budeme chodit. Žádná romantik, nic takového.
Pokračuju. Chodili jsme spolu asi měsíc, dokud nás to neomrzelo. Za tu dobu mi koupil tři prstýnky, já stačila všechny rozbít, tak to ho asi malinko pobouřilo, vyměnili si spoustu SMSek a nedali si ani jednu pusu. Jak rychle to začalo, tak rychle to i skončilo. V paměti si uchovávám chvíli, kdy jsem mu řekla, že ¨mě jeden kluk otravuje. On se příští přestávku dostavil k nám do třídy a řekl, že jestli mi ještě něco udělá, tak si to s ním vyřídí. (Já byla v ten moment táák šťastná.) Teď, když se potkáme, tak se i pozdravíme. Zkrátka kamarádi. Já, na rozdíl od něho, mám v šuplíku ale pořád schovanou fotku, kterou mi dal, když jsme měli týdenní výročí.
5. Co bych udělala s jedním milionem?
Tak to je opravdu jednoduchá otázka. Popadla bych co nejvíce igelitek, tašek, košíků, a šla nakupovat do velkého obchoďáku. Jsem holka, co byste jiného čekali, že bych měla udělat? Darovat to na charitu nebo za to koupit všem dětem na světě lízátko? Ne, to opravdu ne. Sice tu teď zním jako ten největší sobec pod sluncem, ale já bych se opravdu nechala unést nakupovací mánií, nemyslela na nic jiného, než na nové boty, trička, kalhoty, šperky a mnoho dalšího.
Možná bych taky uspořádala hrozně velký večírek, jako bl ku příklau Projek X, ale myslím si, že by mě za to mamka vydědila, takže tohle by neprošlo.

Tak jsem to zvládla.
Je to sice maličko delší, než jsem předpokládala, ale jsou to tři otázky. Za kžadou otázku je tu samozřejmě písmenko, takže se mějt krásně a ještě hezkou neděli přei!

Č, E, K

 

1 person judged this article.

Comments

1 Medion Reeve Medion Reeve | Email | Web | 28. april 2013 at 18:27 | React

Nádhernej, úžasnej, bombastickej článek. Páání.. ty už jsi toho v životě docela dost zažila :) Obdivuju tě, že píšeš o svý první lásce, kterou jsi zažila už takhle mladá. Nedokážu si to představit chodit s klukem v takovém věku :-D

2 Katie Katie | Web | 28. april 2013 at 19:55 | React

"Jsem holka, co byste jiného čekali, že bych měla udělat? Darovat to na charitu nebo za to koupit všem dětem na světě lízátko? " :-D Tak to mě opravdu dostalo.:-)
Jen tak mimochodem, znám toho Kubu?:-)

3 Katie Katie | Web | 28. april 2013 at 19:57 | React

Až když jsem napsala komentář, ukázal se mi nový vzhled. Moc pěkný.:-)

4 -M -M | Web | 28. april 2013 at 21:15 | React

Úžasnej článek, tvůj blog se mi hodně líbí, takže si tě s dovolením přidám do oblíbených. :)

Jasně, je to tvůj táta.. Taky jsem svýmu tátovi odpustila, že s náma netrávil tolik času, hodně pil a nakonec jsme od něj odešli, máma si našla (naprosto úžasného) přítele, ale tátu mám pořád ráda. :)

Znělo to možná trošičku sobecky, ale tak je to každého věc. :D :) Já osobně bych se teda asi vrhla do nakupovací mánie, ale nechala si na to asi tak 50 - 60 000.. Ostatní bych přispěla určitě na charitu a jinak všechny peníze dala na doladění naší novostavby. :)

Ale, konečně normální holka! :D Taky jsem chtěla do fotbalového týmu, ale v tak malé vesnici nejsou nějak možnosti. Takže si to ventiluju aspoň takhle. :)

New comment

Log in
  Don't you have your own web yet? Create it for free on Blog.cz.
 

Actual articles

Advertisement